Mytologie starých slovanů

14. března 2007 v 11:37 |  Slované
Kořeny slovanské mytologie můžeme hledat jak v dobách, kdy jsme byli ještě kompaktní součástí jednotného národa všech indoevropských etnik (před 2 tisíciletím př.n.l) , tak samozřejmě v dobách rozvoje Slovanů v pravlasti (do 5 století n.l.). Podíl jednotlivých součástí nelze spolehlivě separovat.
VZNIK SVĚTA

Podstatou slovanských mýtů o vzniku světa je součinnost Boha a Ďábla v díle stvoření. Na počátku je pouze moře - praoceán všech kosmologií. Na rozdíl od křesťanského pojetí se nad vodami nevznáší pouze duch boží , nýbrž vedle Boha (Svaroga) stojí i ďábel (možná nazývaný Černobog ?). Ďábel dostává příkaz od Svaroga k vytvoření pevné země. Zárodek země je nutno vylovit ze dna oceánu, kam se musí ponořit. Pouze on je toho schopen, neboť má dostatek potřebné tíže, zatímco dobří bohové jsou příliš lehcí. Úkol však přesto není pro něj snadný a podaří se až po trojím ponoření - protože zpočátku tak činil ve jménu svém, tj. v osobním zájmu, a nikoli ve jménu celku. I přesto se pokouší přelstít Boha alespoň tím, že kromě požadované hrsti písku skryje další zrádně ve svých ústech, aby mohl také sám tvořit. Přinesený písek mu však začne v ústech růst tak mocně, že jej musí vykašlávat a vyplivávat: tak vznikají pustiny, hory, holé skály a bažiny, zatímco Svarog tvoří jen čisté roviny a úrodná pole.

ZROZENÍ LIDSTVA

Další zajímavý okruh tvoří báje o vzniku člověka. Mezi nejzajímavější a možná i nejpravděpodobnější patří verze, která kolovala u východních Slovanů ještě ve středověku. Proti této legendě tvrdě bojovaly ruské církevní traktáty z 11.-16. stol., díky čemuž se nám dochovala až dodnes. Výše zmíněná varianta nás informuje o kultu boha RODA, jehož jméno se ozývá ve výrazech příroda, úroda, porod, rodina, národ apod. ROD tvořil člověka tím, že házel na zem hroudy, z nichž se rodí lidé. Rodovo tvoření se netýká pouze prvních lidí, ale pokračuje vlastně neustále a je výrazem obecného přesvědčení , že lidské bytosti přicházejí sice na zem shůry, ale základním materiálem jejich tělesnosti je hlína země. Přesnější obraz vzniku a fungování vesmíru a světa bohužel nelze vystopovat. Mnohem jasněji známe jednotlivá božstva , která vládla stvořené zemi, lidem i vesmíru. Nejvyšším z nich je již výše zmíněný SVAROG-bůh otec a zakladatel, kterému jiná legenda také připisuje úlohu tvůrce lidských bytostí, v tomto případě z potu mocného boha. Ze útržkovitých zpráv a známých skutečnostech o vzniku světa je však zcela jasné jak dalece vnímali Slované nutnost kolektivního působení a vzájemné jednoty. Tyto principy společenského chování se pevně odráží i v mýtech a bájích.

KULT MRTVÝCH

Historické zprávy o názoru praslovanů na posmrtný život jsou rozporné a bohužel neposkytují žádný zcela jasný obraz původních představ. Pro záhrobní svět se zachovaly dva staré pojmy: NAVA a RÁJ. Některá božstva jsou nepřímo s tímto celkem spjata (SVAROŽIC či ROD), dále je zde skupina démonů (navi či víly), které v určitých náznacích mají za úkol usnadnit zemřelému člověku pouť do vysněného ráje.V neposlední řadě pak Slované považovali za démona osudu vlastní SMRT - MORANU. Zřejmě tedy Slované měli propracovaný a fungující názor na posmrtný život a jeho důležitost. Je možné se přiklonit například k názoru, že síla lidí, kteří žili životem dobrým, řádným a zákonným se hromadila, díky jejich příchodu do NAVY, na straně dobra, kde tvořili bojovníky za přirozené, boží a tradiční principy , jednoduše řečeno za dobro. Na druhé straně pak duše špatných lidí přidávaly sílu zlým bohům a démonům v jejich zápase se silami dobra. Zlí lidé měnící-se na upíry, vlkodlaky a další zlé démony tvořili armádu démonů, kterými disponoval ČERNOBOG. Toto bipolární vnímání života i smrti je doloženo nepřímo v mnohých náznacích, artefaktech i v samotném systému božstev a démonů.
ŽÁROVÝ RITUS - Významným zdrojem informací o názorech na záhrobní život je pohřební ritus, dokumentovaný bohatě archeologicky. Právě spalováním zemřelých se Slované přímo vyznačovali. Před příchodem křesťanství bylo skoro nemyslitelné, aby člověk po smrti nebyl spálen. Se vší pravděpodobností byl žárový ritus odvozen od nadřazeného postavení boha Svarožice, zprvu zřejmě prováděn z jiných důvodů, ale postupně zřejmě v souladu s mytologií tak, aby člověk mohl po smrti přejít k nejvyššímu vládnoucímu bohu neobtěžkán pozemskou tíží. Je zajímavé, že mezi Slovanským etnikem se žárový ritus mnohde velice odlišuje. Některé kmeny pohřbívají spálená těla v mohylách, jiní jen na hranicích, velmi často se popel z hranice ukládal do hliněných nádob (uren) , které pak byly dány buďto do plochého hrobu nebo také do mohyl. Jak vidno vlastní uložení spáleného těla nebylo závislé na náboženských představách , ale na rodových tradicích. Myslím, že je skoro zbytečné uvádět o Slovanech, že do hrobů a mohyl ukládali společně s mrtvým také objetiny tvořené zbraněmi, jídlem, šperky a zejména potřebami denní potřeby. Míra bohatství uloženého do hrobu byla samozřejmě závislá na bohatství a postavení jedince za života. Dokonce jsou známy i případy, kdy společně s mrtvým vladykou byla pohřbena (spálena) i jeho žijící žena, aby jej doprovázela i v jeho posmrtném životě. Ještě několik našich "křesťanských přemyslovských knížat" bylo pohřbeno společně s objetinami (zvířecí kosti a zbraně). Všechny atributy žárového ritu ukazují na jasnou představu , že člověk po své smrti skrz očistný oheň přechází do další fáze svého života - života posmrtného. Jak již bylo řečeno výše , po smrti člověk přechází buďto do tábora dobra nebo na stranu zla. V historických análech lze vystopovat jakousi představu o ráji pro bojovníky (NAVA) , kam přichází po prokázání statečných a čestných činů nejlepší muži rodu, aby odtud po své smrti chránili svůj národ (pověst o Blanických rytířích je reminiscencí těchto pradávných představ). Lze se jen dohadovat, který z bohů tento ráj spravuje. Ze všech možných náznaků vyplývá, že vládcem NAVY je PERUN , ale toto tvrzení se zakládá jen na domněnkách a vývodech autora.


OBŘADY A SVÁTKY

Jestli-že jsme se již několikráte zmínili , že nemáme dostatek věrohodných zpráv, pak o obřadech praslovanů to platí dvojnásob, neboť obřady byly určeny jen pro domácí a ti po sobě nezanechali žádných písemných pramenů. Přesto můžeme alespoň rámcově typický obřad rekonstruovat. Je jisté, že bohoslužba se skládala z modliteb a chvalozpěvů, provázených zvláštními gesty, pohyby a tanci , vše pak vrcholilo krvavou obětí, zvířecí nebo lidskou, po níž kněz dosáhl přímého spojení s bohy a mohl i věštit. Po obřadu následovala hostina s bujným veselím, hry a tance. Obsah modlitby se dotýkal zřejmě těch nejzákladnějších lidských potřeb, tedy zdaru ve válečném tažení, bohatství úrody a samozřejmě i obchodu nebo třeba i zažehnání nemocí. Jedinou modlitbu, pocházející z 9.století, zaznamenal jeden arabský cestovatel, nevztahuje se však k chrámovému obřadu, ale k době žní, při nichž ženci nasypali do nádoby proso a pozvedli nádobu k nebi s prosbou: "Bože, jenž jsi nás až dosud zaopatřoval pokrmem, dej nám ho i dnes v hojnosti !". Ani o obřadních gestech a pohybech neexistují přímá svědectví, ale jsou známy narážky o vzpínání rukou při vzývání boha, nebo vyobrazení na některých archeologických nálezech. Pozoruhodný je údaj Saxona Grammatika, že kněz Svantovítův směl vstupovat do chrámu jen se zadrženým dechem, "aby dech lidský přítomného boha neovanoval a tím neznesvětil", pro každé nadechnutí a vydechnutí musel běžet ke vchodu. Je také nanejvýš pravděpodobné, že se nikdo nesměl dotknout idolů ztvárňující bohy nebo jejich atributů. Existují dvě zprávy, které pro toto tvrzení hovoří. První z nich je o Jarovítovi a jeho zlatém štítu, který visel v jeho svatyni, druhý pak o idolu Rugievita v Korenici, který byl potřísněn trusem vlaštovek, které si založily hnízdo pod jeho ústy. To, že hnízdo a dokonce ani trus nebyly odstraněny ukazuje, že dotyk s idolem byl zakázaný a dokonce i trus dotykem se sochou se stal tabu. Dalším doloženým atributem při obřadech a slavnostech jsou masky, které znázorňovaly zvířata, mýtické bytosti či démony a možná i samotné bohy. Je dokonce znám případ, že se kněz přestrojil za boha a zjevoval se v lese (r.1128 ve Wolgastu - Jarovítův kult). Během obřadů se někteří kněží též snažili, pomocí vnějších efektů (speciální výbušné ohně), přesvědčit věřící o nadpřirozeném dění.
Vrcholem každého obřadu byla oběť, jejímž cílem je získat přízeň božstva. Velikost oběti samozřejmě závisela na majetkových poměrech těch, kteří oběť přinášeli. Těžko čekat obětování celých zvířat u chudých vesničanů, ale bohatí obchodníci nebo vladykové velice často obětovali ovci , skot a při válečných taženích i nepřátele. Podle Ibn Rusta byla obětována zvířata, popřípadě i člověk tak, že se pověsil na oprátku a škrtil tak dlouho, dokud nevydechla. Většinou však šlo o krvavé oběti, k jejichž zabíjení sloužily na Rusi zvláštní rituální nože s volutovými konci rukojetí. Podle Helmolda si slovanští bohové libovali v krvi a kněz po zabití oběti sám ochutnával krev , aby byl způsobilejší k přijímání božských výpovědí. Obětována byla i malá domácí zvířata , zejména kohouti a slepice. K nekrvavým obětem patřilo zrní, chléb, pečivo, sýr nebo med. Slované také při pitkách podávali si dokola číši , nad níž každý pronášel průpovědi ve jménu svých bohů.
Zcela samozřejmými byly u starých Slovanů i lidské oběti, které nepocházely jen z řad nepřátel. Když kníže Vladimír vztyčil r.980 v Kyjevě idoly šesti bohům (Perun, Svarog, Chors, Simargl, Stribog a Mokoš), obětovali jim Kyjevané "své syny a dcery". Jak jsme se již zmínili, byly též nemluvňata obětována (zazděním) do základů mnoha staveb, neboť Slované věřili, že duše obětovaného bude příslušnou stavbu chránit. Takto obětované nemluvňata byla nalezena například i na Budči, jednom z hlavních center českého kmene. Samozřejmě nejobvyklejší obětinou byly slovanští úhlavní nepřátelé - křesťané. Každým rokem byl vylosován křesťanský zajatec, aby byl obětován na počest Svantovítovi. V Čechách existuje případ podobný, neboť r 990 odevzdal kníže Boleslav II. (český kníže prý již křesťanský) při svém tažení do Slezska zajatého polského vůdce svým lutickým spojencům, kteří jej obětovali. Křesťané byli velice často přibíjeni na kříž ,byly z nich vytrhávány vnitřnosti nebo jim byli usekávány údy, jako se stalo biskupovi Janovi z Marienburgu, když upadl r. 1066 do lutického zajetí a jeho hlavu nabodnutou na kopí přinesli do Retry v oběť Svarožicovi-Radegastovi. Na oltáři téhož božstva nalezli svou "mučednickou" smrt i dva čeští misionáři. Obětování křesťana pohanskému bohu bylo považováno za vítězství nad cizí ideologií, jak naznačuje z r.1108 o obřadu na oltáři Pripegalově, při němž kněží pozvedali misky naplněné lidskou krví se zvoláním "radujme se, Kristus je poražen!".
Vedle pravidelných obřadů se konaly i velké slavnosti, jejichž datum se vázalo k významným rytmům roku, lidského života nebo byla stanovována i losem. Slované se těchto slavností vlastně nikdy nevzdali a tak ještě dnes známe masopustní slavnosti, vinobraní nebo vánoční koledy. I mnohé úkony provázené při pohřbech nebo při svatbách jsou pozůstatky staroslovanských slavností , například únosy nevěsty, přenášení přes práh, nebo výměna prstýnků. I dodnes živá pověra o tom, že dítě nesmí být jeden rok po svém narození stříháno je pozůstatkem pohanských rituálů. Není žádným tajemstvím, i když se o tom moc nemluví, že například vánoce, ale i velikonoce, slavnosti lidově nazývané čarodějnice a dušičky jsou náhražkami za mnohem starší Slovanské (ale i Germánské a Keltské) rituály souvisejícími s ročními rytmy. Například vánoce se takřka kryjí se slavnostmi zimního slunovratu. Pro zajímavost uvádíme názvy celoslovanských pohanských obřadů, zachycených v rituálním kalendáři (má 15 období) a nejednoho ČECHA bude šokovat, jak povědomé jsou mu některé z nich. Nesly totiž tyto jména: sičen, soyxn, BEREZOL, traven, krejeň, izok, ČERVEŇ, SERPEŇ, ZAREJ, RJUEN, LISTOPAD, pazděrnik, gročděň, studěny, PROSINEC. Pořadí jsme zachovali dle kalendáře a proto možná překvapí, že mezi listopadem a prosincem byl zřejmě mnohem větší rozdíl než známe dnes.
Ačkoliv si to málo kdo z nás uvědomuje, pozůstatky prastarých obřadů, slavností i běžných rituálů se dochovaly přes tisíc let v podvědomí našeho národa skoro nezměněny. Bohužel o mnohých nevíme co přesně symbolizují a na většinu prapůvodních obřadů jsme již nenávratně zapomenuli. Život našich moudrých předků byl přesycen vírou v přírodu, představovanou mnohými božstvy. S touto přírodou denně žili, jí se klaněli a v jejím jménu také vše konali. Doufám, že alespoň částečně naše vyprávění některým potomkům někdejších starých Slovanů ukáže, jak krásný byl svět jejich předků , jak logický , ale při tom mystický a imaginární. Nikoho nevyzývám, aby začal pěstovat pohanské náboženství, začal se klanět idolům, které si vyrobí, nebo šel do posvátného háje uctít lesní démony, ale myslíme, že není špatné se na chvíli zastavit a vzpomenout si jaký, že to má vlastně člověk zde na zemi vlastně úděl, jaké je jeho poslání.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama